Trhy překročily mez absurdity, politiky považují za polobohy

To, že akciové trhy nejsou barometrem hospodářského vývoje, to je už asi jasné každému. Ale že vývoj bude až tak absurdní, to se zřejmě čekat nedalo. Aktuální vývoj připomíná chování malého nepoučitelného dítěte (případně „frackovité“ chování představitelů EU: „vytvořili jsme to a to a chceme to odhlasovat. A hlasování budeme opakovat tolikrát, kolikrát to bude nutné.“), které má neodolatelnou touhu dotknout se horké plotny. Když se jí dotkne, tak se na chvíli poučí, ale po čase se touha vrátí a říká si, co když tentokrát pálit nebude... (připomíná to i experiment Lisy Simpsonové, která v dílu Duffless provedla experiment s názvem „Je křeček chytřejší než můj bratr“? Zatímco křeček rychle pochopil, že se nemá dotýkat sýru pod proudem, Bart dokola šahal na dortík a nechtěl pochopit, že vždy dostane ránu proudem). A takhle se to opakuje téměř donekonečna.

Není to pro chování trhů v posledních třech měsících příznačné? Po každém jednání Merkozyho a summitu EU nebo eurozóny přišlo vystřízlivění a skoro údiv nad tím, že politici vlastně nic nevyřešili. Takto se to opakuje již zmíněné tři měsíce, přestože nedošlo ani k výměně politiků, ani ke změně jejich názorů. A trhy opět věří, že teď už to bude ale vážně jinak. Investoři se navzájem uklidňují, že teď už to konečně vyjde, vždyť hrozí to snižování ratingů a to přece politiky donutí něco vymyslet.

Otázkou je, s čím by museli politici přijít, aby se dluhová krize vyřešila. Tím se samozřejmě dostáváme k tomu, co je její příčinou, a na to existují různé názory. Rostoucí zadlužení se netýká jen jižních států, ale v podstatě všech států eurozóny. Euro je dozajista jednou z příčin aktuálního stavu, ale určitě není jeho prapříčinou (je jedním ze střípků vedoucích k toužebnému ESSR, Evropskému svazu socialistických republik).

Prapříčinou není nic jiného, než náš starý známý stát sociálního blahobytu s veškerým svým obřím přerozdělováním, vysokými daněmi a představou, že stát je tu od toho, aby řídil pokud možno celý náš život (pokud si někdo myslí, že přeháním, nechť se informuje, co vše EU či náš stát regulují). Daně jsou v EU v průměru nejvyšší na světě. Žádné jiné vyspělé země nemají tak vysokou míru zdanění a přerozdělování. Tohle ale žádného politika v EU evidentně netrápí, natož aby si vůbec některý z nich pomyslel, že zrovna tohle by mohl být ten problém. Klíčem k úspěchu je podle evropských politiků zvyšování daní, škrty bez reforem (pokud někdo ovšem nepovažuje za reformu zvýšení věku odchodu do důchodu), fiskální unie a obří záchranný fond financovaný z vypůjčených prostředků. Ekonomové zase horují za eurobondy (= krytí úvěrového rizika, nárůst morálního hazardu a z toho vyplývající důsledky) a věřitele poslední instance (tím by měla být samozřejmě ECB a její peníze vznikající z ničeho).

Všechny scénáře, které se objevují, neznamenají nic jiného než další zadlužování nebo inflaci v kombinaci s klesajícími či přinejlepším stagnujícími ekonomikami. Pokud je mi známo, tak se mezi politiky žádný polobůh, který by zázrakem vyřešil inherentní problém EU, tedy socialistický přístup k ekonomice a politice, nevyskytuje. Trhy si to ale zjevně myslí. Jiné vysvětlení se nenabízí. I kdyby Sakorzy s Merkelovou náhle prozřeli a přišli se skutečnými reformami (tedy odbouráním přerozdělování, dotací, regulací a sociálních výdajů, privatizacemi zbývajícího státního majetku a snížením daní), evropské ekonomiky budou muset projít fází přerozdělení zdrojů, což výrazně změní situaci na trhu, povede k bankrotům a restrukturalizaci, a tedy poklesu cen akcií. Bez skutečných reforem se zase nemůžeme hnout z místa a dluhová krize se bude pouze prohlubovat, aniž by přitom v mezidobí mělo dojít k iluzornímu hospodářskému růstu (tedy růstu vyvolanému přísunem likvidity z centrálních bank).  

Vše směřuje k tomu, že na summitu EU se schválí toto:

• vytvoření fiskální unie (zřejmě v té podobě, že členské země eurozóny, tedy nikoliv všichni členové EU, budou posílat své návrhy rozpočtů ke schválení radě starších v Bruselu),
• zpřísnění sankcí za porušování Paktu stability (formou změny evropských smluv),
• vytvoření dvou záchranných fondů (dočasného a permanentního – přičemž, jak asi tušíte, z toho dočasného se také stane permanentní) s posílením prostředků MMF.

To vše za podpory ECB, která uvolní měnovou politiku a bude na trh pumpovat likviditu.

Z toho vyplývá, že nevěřím, že EU přijde s věřitelem poslední instance. Tedy, nepřijde s ním teď.

Tohle ale rozhodně nebude konečné řešení. Obecně lze čekat obrovský tlak na centrální banky (zejména na ECB pochopitelně), aby trhy zahltily likviditou, což se velmi pravděpodobně mine účinkem. Směřujeme k japonské stagnaci. Již nyní se můžeme těšit na další summity a pokračování současné agónie. Ekonomické zákonitosti nelze ošidit, nikdo nemůže mít oběd zadarmo. Žádná instituce, ať to bude fiskální unie, záchranný fond nebo věřitel poslední instance, nemůže změnit klíčový ekonomický princip vzácnosti. Investoři se ve svých očekáváních mýlí a pouze marní čas sněním o zázraku.