08.05.2023 13:56
Nejdiskutovanější osobou nejen v Číně ale i na celém světě ve spojení s touto zemí je její současný prezident Xi Jinping. Neúspěšný politik, jak si ukážeme, ovšem umný manipulátor, který využil ke svému kariérnímu postupu cest, jež sám kritizuje. Člověk, který se chce vyrovnat nejvýznačnějším politikům v historii Čínské lidové republiky: Mao Ce-tungovi a Deng Xiaopingovi. Vyrovnal se jim však pouze co do kontroverze. Xi Jinping nepřinesl Číně nic dobrého a čeká ho strmý pád. Dříve nebo později. A čím dříve to bude, tím pro Čínu pravděpodobně lépe, i když to záleží na řadě faktorů.
Xi Jinping je po Maovi nejambicióznějším politikem moderní Číny. Je autorem myšlenky中国梦, čínského snu, nebo také „Great Rejuvenation“ (velkého obrození), plánu, který má vrátit Čínu na samé výsluní a do roku 2049, tedy ke stoletému výročí založení Čínské lidové republiky, ji přivést mezi nejvyspělejší země světa. Jde o zastřešující plán pro celkový rozvoj Číny, jehož autorem je Wang Huning 王沪宁, klíčový politický stratég dvou předchozích generálních tajemníků strany, Jiang Zemina 江泽民a Hu Jintaa 胡锦涛. Tímto způsobem se má stát Xi Jinping „nesmrtelným“ a zařadit se po bok obou již zmíněných kontroverzních „velikánů“. Nesahá jim ale ani po ponožky a jeho ambice dalece přesahují jeho schopnosti. Je to ve skutečnosti nejneúspěšnější generální tajemník od dob Mao Ce-tunga, který přirozenou inteligenci, všeobecný rozhled a pragmatický přístup nahradil hrubou silou, nevybíravým přístupem ke každému, kdo s ním nesouhlasí, a především nesmírně hloupými nápady (tím se, pravda, dost zásadně přiblížil k Mao Ce-tungovi).
Otcové ČLR
Mao Ce-tung osvobodil Čínu, zbavil ji břemene občanské války a přinesl zemi mír. Deng Xiaoping je zase strůjcem hospodářského zázraku, šedá eminence fakticky ovládající Čínskou komunistickou stranu, skutečná osobnost, která vrátila zemi důstojnost (doporučuji seznámit se s jeho slavnou, měsíc trvající Cestou po jihu Číny, na které se mu podařilo opětovně rozdmýchat myšlenku otevřenosti a reforem a nastartovat hospodářský růst, který se po krvavém potlačení demonstrací na konci 80. let a následných sankcích západních zemí významně zadrhl a který odstartoval novou éru čínské ekonomiky, protože teprve za Jiang Zemina, dosazeného Deng Xiaopingem, přišly klíčové reformy – viz kniha Velká čínská kapitalistická revoluce od Ronalda Coase a Ning Wanga).
Oba jsou to zároveň mimořádně rozporuplné osoby: když Mao zemřel, žila v Číně většina lidí pod hranicí nebo na hranici bídy a země hluboko zaostávala ve všech parametrech za kapitalistickými zeměmi. Deng byl zase nesmlouvavý stoupenec socialismu a vlády jedné strany, který nakonec vydal rozkaz ke krvavému potlačení měsíc a půl trvajících demonstrací za demokratizaci v důsledku neschopnosti režimu řešit všeprostupující korupci, nerovnost, inflaci a všeobecně neutěšenou hospodářskou situaci na Náměstí Nebeského klidu – Deng nechtěl za žádnou cenu připustit pád komunistické strany. Zatímco Maův přínos pro Čínu je z historického hlediska jednoznačně negativní (jeho socialistické experimenty způsobily pád země mezi nejchudší země světa), Dengův přínos se hodnotí obtížněji: je strůjcem reforem (včetně důležitých stranických reforem, především oddělení stranických a státních úřadů a pravidla pro střídání politiků u moci (stranická „ústava“ dokonce zakazuje kult osobnosti) a kolektivního vedení, které přinesly zemi růst blahobytu, na druhou stranou to byl nesmlouvavý obhájce autoritářského způsobu vlády pevné ruky a především má na rukou krev nevinných lidí. Do historie moderní Číny se ale nepochybně zapsal nesmazatelným způsobem.
Protekční spratek na scéně
A konečně tu máme Xi Jinpinga, toho, který je naplněn nekonečnou ambicí stát se jedním z nich, osobou, o které bude mluvit celý národ dlouhá desetiletí. Liší se od nich ale vším, co si jen můžete představit. V první řadě je to tzv. 太子党 (taizidang), jak se v Číně označují potomci vlivných členů strany, česky bychom řekli protekční spratek, protože dokážou hojně využívat výhod spojených s jejich původem. Otec Xi Jinpinga, Xi Zhongxun 习仲勋, byl slavný revolucionář, vicepremiér ve vládě Zhou Enlaie 周恩来, ale jak bylo za doby vlády Mao Ce-tunga obvyklé, prošel si četnými vzestupy a pády. Za Kulturní revoluce byl vězněn a teprve v roce 1978 rehabilitován. Krátce na to byl jmenován stranickým tajemníkem v provincii Guangdong, kterou také řídil jako její guvernér. Byl stoupencem hospodářské liberalizace a stál u zrodu speciálních hospodářských zón v této provincii. Třináct let, až do roku 1993 byl pak místopředsedou Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (jednokomorového čínského parlamentu).
Mladý Xi Jinping neměl cestu na vrchol umetenou hned zpočátku, byť se o to jeho matka snažila velice úpěnlivě. V 80. letech se ho matka snažila protekcí protlačit do vedení provincie Hebei. Tamní stranický šéf to ale nahlásil, protože to bylo v rozporu s tehdejší kampaní strany proti výhodám. Pro kohokoliv jiného by to pravděpodobně znamenalo konec kariéry; o deset let později ho nakonec jeho matka konečně protlačila do stranického vedení v provincii Fujian. Tehdy si také začal budovat potřebnou síť vztahů (samozřejmě s využitím kontaktů svého otce).
Xi Jinpingova kulturní revoluce
Své mocenské ambice začal naplňovat hned poté, co byl na podzim roku 2012 zvolen generálním tajemníkem strany. A hned od začátku bylo zřejmé, jak bude vypadat jeho krutovláda: zaslepen touhou po moci a jedinečnosti se dopustil celé řady přešlapů. Téměř bezprostředně po jmenování do čela strany spustil protikorupční kampaň. Xi postupně začal dosazovat na významné pozice své spolupracovníky z dob působení v provinciích Fujian a Zhejiang, své spolužáky a věrné podporovatele, s jejichž pomocí se dostal do čela strany. Tímto způsobem si chtěl pojistit jednak to, že bude znovu zvolen stranickým lídrem, a jednak svůj další klíčový krok.
S výjimkou Deng Xiaopinga, který řídil Čínu z pozice předsedy ústřední vojenské komise, zastávali vůdci strany 3 klíčové stranické a státnické pozice: generální tajemník strany, stranický předseda vojenské komise a prezident státu. Omezení v podobě maximálně dvou funkčních období platilo pro funkci prezidenta země, ale v rámci této tradice se stalo nepsaným pravidlem, že se vztahuje na všechny tři funkce. V roce 2018, tedy ve druhém funkčním období Xi Jinpinga a krátce poté, co byl potvrzen ve všech těchto třech funkcích, zákonodárný sbor již plně ovládaný Xi Jinpingovi posluhovači rozhodl o zrušení tohoto limitu. Šlo o druhý klíčový krok na cestě k tomu, aby se stal autokratickým vládcem Číny.
Formálně sice stranu a zemi řídí sedmičlenný (počet členů se přitom může v jednotlivých funkčních obdobích lišit) Stálý výbor Politbyra. Fakticky ale Xi převzal veškerou moc ve státu. Kult Xi Jinpinga v Číně je všudypřítomný. Nechal se titulovat领导核心, anglicky „core leader“, ovšem je to spíš ve smyslu „elementu nezbytného pro vedení strany“. Po všech členech Politbyra, včetně členů Stálého výboru, požaduje pravidelné reporty přímo do svých rukou, na jejichž základě hodnotí, jak si vedou. Vůbec nejabsurdnějším požadavkem, který vyjadřuje jeho touhu po absolutní moci, je pak striktní loajalita vůdci a dodržování vydávaných pokynů. Dříve bylo praxí, že si pokyny stranického vedení jednotlivé regiony upravovaly podle místních podmínek, aby nejlépe vyhověly charakteru nařízení. Straníci také mohli do Pekingu posílat své návrhy a kritiku. Dnes za něco takové hrozí tvrdé postihy, včetně vyloučení ze strany a vězení (další zpřísnění stranických pravidel přišlo na začátku roku 2021).
Čína už z dob vlády Mao Ce-tunga zdědila rozsáhlou míru decentralizované moci. Mao se za Kulturní revoluce (po decentralizaci přitom volal už v 50. letech, aby si získal podporu místních stranických buněk) sám bál toho, že by přílišná centralizace a moc centrálních plánovačů mohla ohrozit jeho samotného – decentralizací se tak snažil pojistit si své postavení, aby nikdo ve straně nezískal příliš velkou moc. Tento způsob řízení zůstal zachován i po reformách a jednotlivé provincie i municipality si zachovaly velkou míru autonomie. Xi Jinping se ale svými kroky pasoval do pozice samojediného vůdce, který chce rozhodovat o všem a regionální orgány pasoval do role vykonavatelů jeho vůle (jistá míra autonomie zůstala zachována, zejména ze dvou důvodů: absolutní kontrola je nemožná, proto se pod striktním dodržováním rozumí fakticky jen to, že pokyn nekritizujete, a výsledky jsou nadřazeny způsobu realizace). Je to plně v souladu s jeho touhou, aby ho celá země oslavovala jako strůjce jejího úspěchu (nebezpečně se tím blíží severokorejskému režimu). Xi také zásadním způsobem omezil zbytky svobody projevu, když vyhlásil boj všem nezávislým médiím, která se jakkoliv kriticky vyjadřovala ke straně, včetně bloggerů a aktivistů za lidská práva.
Osudové chyby Xi Jinpinga
Xi Jinping už zažil svůj vrchol (tím bylo jeho jmenování generálním tajemníkem strany na další, třetí funkční období) a od této chvíle ho čeká pomalejší či rychlejší pád (podle okolností). Proč? Protože Xi Jinping sleduje vlastní cíl, který je v rozporu s úspěchem Číny. Za svá dvě funkční období se dopustil kritických chyb, které Čínu už přišly hodně draho.
- Iniciativa一带一路(Nová hedvábná stezka, doslova „pás a cesta“ (Belt and Road, BRI) anebo příznačněji „v jedné ruce řemen, v druhé ruce bič“)
Jednalo se o velkolepý plán Xi Jinpinga na rozvoj primárně infrastrukturních projektů a investic (už to samo o sobě vzbuzuje obavy) v zahraničí, které měly zemi obchodně propojit napříč asijským kontinentem až do Evropy, Afriky a Pacifiku. Tenhle cíl projekt rozhodně nenaplnil, byť tato iniciativa pokračuje, zapojilo se do ní 150 zemí světa a dokonce se stala součástí ústavy (protože ho vymyslel nejchytřejší z nejchytřejších), ale postupem času ztrácí na významu. Paralelně dokonce vznikla nová iniciativa全球发展倡议 (Globální plán rozvoje), která vytlačila novou hedvábnou stezku z centra pozornosti (pravděpodobně v důsledku kritiky BRI z mnoha stran kvůli neudržitelnému zadlužování, novodobému imperialismu, korupci, atd.), i když má být jejím doplňkem.
Iniciativa BRI je spojena s celou řadou systémových problémů, korupcí, problémy s realizací projektů a předlužením a jedná se spíš o předraženou marketingovou kampaň za účelem získání politického vlivu.
V první řadě, a to je z hlediska Číny možná nejdůležitější: Čína do tohoto projektu již investovala v přepočtu 1 bilion amerických dolarů (60 % tvoří stavební projekty, 40 % investice). Prostředky na to poskytují čínské státní banky, které se opírají o vysokou míru domácích úspor. Tyto prostředky přitom mohly jít na rozvoj podnikání v samotné Číně, kde domácí soukromé podniky dlouhodobě bojují s nepříznivými podmínkami pro financování svých aktivit: velká většina bankovních úvěrů míří do státních firem (čísla se hledají mimořádně obtížně, poslední ověřitelné číslo je z roku 2016, kdy to bylo 83 %, ovšem vzhledem k prohlubování podpory SOEs ze strany státu se situace pravděpodobně nezměnila, i s ohledem na vývoj v oblasti dalších zdrojů financování), které navíc požívají ochrany ze strany státu, takže jim raději půjčují i soukromé banky. Soukromé firmy v Číně se tak potýkají jak s drahými úvěry, tak s jejich nedostupností.
Druhým faktem je absolutně nezvládnuté řízení projektu a strategie rozvoje příznačná pro obří projekty přicházející shora v kombinaci s upřednostňováním státních firem a problematickou návratností. Projekt začal odvážně v roce 2013, ovšem svého vrcholu dosáhl už v roce 2015 a od roku 2019 se téměř zastavil a probíhá spíš „jen tak mimochodem“ (respektive těžiště se přesunulo do úvěrování). Zatímco na vrcholu Čína proinvestovala 130 miliard dolarů za rok, loni už to byla pouhá pětina. S celkovými částkami celkem logicky klesá i velikosti dílčích projektů, jednoduše celá iniciativa ztrácí na významu. Zlomem byl příchod onemocnění COVID-19, kdy se Čína nutně musela zaměřit na podporu domácí ekonomiky. Výsledkem nezvládnutého řízení a strategie je bezprecedentní nárůst nouzových úvěrů: Čína poskytla 22 zemím 128 nouzových úvěrů v úhrnné výši 240 miliard dolarů, 80 % z toho v letech 2016-2021.
Čína prostřednictvím BRI vytvořila systém mezinárodních záchranných úvěrů a stala se věřitelem poslední instance, když v rostoucí míře půjčovala zemím, které se nacházejí ve finanční tísni a zaměřila se přitom speciálně na země s již vysokým dluhem vůči Číně, což ukazuje na rostoucí problémy se splácením dluhů. 60 % prostředků, které Čína půjčuje v zahraničí, míří právě dlužníkům ve finančních problémech, kterým nikdo jiný půjčit nechce. Čína (celkem logicky ovšem) půjčuje za vyšší sazby než jiní věřitelé, v průměru za 5 %. Někteří mluví o tzv. diplomacii dluhové pasti, kdy se Čína záměrně snaží tyto země dostat do situace, ve které nebudou schopni splácet své závazky, aby je mohla „politicky vydírat“.
Je obtížné si představit, že by projekt vzhledem k již investovaným prostředkům (včetně poskytnutých úvěrů) a osobnímu spojení s osobou současného prezidenta skončil, což je ovšem pro Čínu špatnou zprávou. Pro zemi je to velká finanční zátěž s vysokou rizikovostí a nejistými výsledky. Zvolený přístup shora dolů bez propracované strategie (nebyl vytvořen žádný všeobjímající plán, postupovalo se ad hoc) a kvalitního finančního řízení k optimismu skutečně nevybízí.
- Politika战狼外交 (politika vlčího bojovníka)
Začátek toho přístupu k diplomacii je možné datovat do roku 2017 a jednalo se o další odvrácení od jednoho z Dengových odkazů, kterým v tomto případě byla politika韬光养晦，决不当头 (čekat na vhodnou chvíli, nevystupovat). Xi Jinping usoudil, že je čas na změnu, což se ukázalo jako kardinální chyba. Čína změnila svou politiku a začala vystupovat na venek agresivně, zastrašovat, odkazovat na svou vojenskou sílu, nekompromisně hájit své zájmy v Jihočínském moři a vyhrožovat Taiwanu, nesmlouvavě a podrážděně reagovala na veškerou kritiku svého postupu při potlačování protestů hongkongských občanů proti utahování opasků, atd. Nejde přitom o žádný neočekávaný posun, protože koresponduje s „čínským snem“, kdy se Xi Jinping snaží navrátit Číně její dřívější postavení a prohlubující se nacionalismus se odrazil i v zahraniční politice, kterou se Čína snažila o to, aby jí ostatní země respektovaly jako světovou velmoc. Tuto politiku zvolila rovněž jako nástroj k prosazování svých zájmů v indo-pacifickém regionu, který se stal prioritou zahraniční politiky Spojených států.
Politika vlčího bojovníka (pojmenovaná po filmu z roku 2015) ale měla přesně opačný efekt (opět nikoliv neočekávaně) a vyšla Čínu, jejíž hospodářský úspěch je postaven na spolupráci se zahraničními zeměmi, velmi draho. Vyostřila se obchodní válka se Spojenými státy, ve které Čína zatím tahá za výrazně kratší konec. Zhoršily se vztahy s evropskými zeměmi, na které by přitom Čína nyní ráda expandovala (nejen) se svými elektrickými automobily (pro Čínu jde o strategické odvětví). Zády se k Číně otočily Filipíny, byť zde se jedná spíš o příklon ke Spojeným státům, než zpřetrhání vztahů s Čínou. Čína se dlouhodobě upíná k rozvoji spolupráce s jinými nedemokratickými režimy a vytvoření protiamerické aliance, zároveň si ale chce zachovat přístup na vyspělé trhy.
Stejně jako iniciativa BRI pomalu ale jistě končí i tato neúspěšná diplomatická linie. Dva z klíčových proponentů této linie, mluvčí ministerstva zahraničí Zhao Lijian 赵立坚a jeho přímý nadřízený, bývalý ministr zahraničí Wang Yi 王毅, už na svých postech skončili. Wang Yi se stal ředitelem Ústřední komise pro zahraniční věci, tedy stranického úřadu dohlížejícího na zahraniční věci, takže i když fakticky povýšil, zdá se, že jeho vliv (minimálně na vnější vystupování země) zeslábl. Ve funkci ministra zahraničních věcí ho nahradil Qin Gang 秦刚, do loňského roku velvyslanec ve Spojených státech, jehož přístup k zahraničním věcem je diametrálně odlišný a volí daleko mírnější tón (byť i on byl jako mluvčí kdysi u zrodu „vlčí politiky“, ačkoliv sám se k této linii nejenže nikdy nepřihlásil, ale odmítá ji). Ze všeho nejdříve se zbavil již zmíněného Zhao Lijiana, vyjadřuje se konstruktivně k americko-čínským vztahům a podařilo se mu „oteplit“ vztahy s Austrálií. Kromě Taiwanu a napětí v Jihočínském moři došlo víceméně ke zklidnění situace.
Je ale zřejmé, že ke změně přístupu byla Čína donucena právě neúspěchem předchozí strategie a že se tedy nejedná o žádné prozření. Čína pod vedení Xi Jinpinga bude i nadále usilovat o pozici světového lídra a o naplnění svých mocenských ambicí (zejména v jihočínském moři a celém indo-pacifickém regionu). Ani v zahraniční politice ale Xi Jinping neuspěl se svou politikou biče v jedné a řemene v druhé ruce.
- Politika nulové tolerance动态清零
Když se v čínském Wuhanu v prosinci roku 2019 začaly objevovat první případy onemocnění koronavirem nového typu, úředníci to ohlásili Pekingu, který jim přikázal mlčet. V lednu následujícího roku tehdejší starosta Wu-hanu Zhou Xianwang 周先旺 v televizi přiznal, že nezískal souhlas z Pekingu se zveřejněním informací. Až o měsíc později centrální vláda přikázala uzavřít Wuhan. Virus se mezitím úspěšně rozšířil do dalších čínských provincií a v podstatě do celého světa.
Čína implementovala politiku nulové tolerance od ledna 2020 až do prosince 2022, kdy centrální a zejména lokální vlády kombinovaly řadu politik: plošné testování, okamžité uzavírání čtvrtí při zjištění nákazy, izolování nakažených osob, dlouhé karantény osob, které mohly přijít do styku s nakaženou osobou, trasování, atd. Celé tři roky také byla Čína víceméně uzavřena světu, což mělo dalekosáhlé dopady jak na domácí, tak světovou ekonomiku a na rozhodování zahraničních firem ohledně jejich dalšího působení. Opakované lockdowny způsobily zemi těžké ekonomické ztráty: v roce 2020 rostla ekonomika o 2 %, v roce 2021 o 8 %, loni o 3 % (takto pomalu rostla Čína naposledy na začátku 90. let, kdy zemi zasáhla inflace a rozsáhlé demonstrace). Průměr za předchozí dekádu je přitom zhruba 7 %. Odhady hovoří, že mezera výstupu Číny oproti trendu činí 4 až 5 %. Provincie byly také nuceny prioritně financovat náklady na naplňování politiky, což dále zkresluje zveřejňované hospodářské výsledky.
Politika nulové tolerance se ukázala jako naprostá katastrofa a Čína vyšla z pandemie COVID-19 jako největší poražený. Ještě v říjnu loňského roku mluvčí Čínské komunistické strany tvrdil, že politika země v boji s onemocněním COVID-19 je nejlepší a že ji země bude dál vylepšovat. Na začátku prosince pak strana pod tíhou celostátních protestů překotně uvolnila většinu opatření a v zásadě si nad tím umyla ruce, když ústy autora této politiky, epidemiologa Liang Wanniana 梁万年, prohlásila, že covid již nepředstavuje nebezpečí. Jde o třetí a zásadní selhání „velkolepého“ Xi Jinpinga.
Mohli bychom tu zmínit další oblasti, které si Xi Jinping za rámeček určitě nedá: vývoj v polovodičovém průmyslu s obřím korupčním skandálem kolem společnosti Tsinghua Unigroup a řadou menších korupčních a podvodných aktivit spojených se státním fondem vytvořeným k rozvoji polovodičového průmyslu, prohlášení Číny, že vymýtila chudobu (za prvé to není jeho zásluha a za druhé to není pravda), pád nejinovativnější čínské společnosti Huawei, který je přímým důsledkem chování strany pod jeho vedením, neúspěšný plán společné prosperity, kdy se absolutně nedaří snižovat dramatické rozdíly v příjmech mezi provinciemi, instalování stranických buněk do velkých soukromých firem, které nepříznivě ovlivňují chod firem, a řada dalších neúspěchů, které jsou ale vesměs důsledkem špatného ekonomického řízení a mocenských ambicí vůdce.
Pád Xi Jinpinga
Všechna tato tři klíčová selhání oslabila postavení Číny, místo aby ho posílila, protože odkryla všechny slabiny země, všichni jsme mohli v přímém přenosu sledovat neschopnost stranického vedení na vlastní oči. Xi Jinping není tak chytrý jako Deng Xiaoping, a tak nedokázal domyslet důsledky svých naivních představ o tom, že se Čína stane hegemonem jen proto, že si to sám přeje. Listopadové protesty v Číně a reakce vlády na ně, kdy policie v drtivé většině případů jen přihlížela, jasně ukázaly limity nejen komunistické strany, ale především Xi Jinpinga, který stranu momentálně zcela ovládá a nemá za koho schovat své neúspěchy.
Pád Xi Jinpinga je nevyhnutelný z mnoha důvodů, některé již byly uvedeny. Nepadl ale ještě jeden zásadní argument. Čína dlouhodobě využívá růstový model, který je do budoucna neudržitelný: jednak kvůli stárnoucí populaci (která kromě úbytku pracovní síly povede také k poklesu míry úspor), ale především kvůli přístupu k řízení ekonomiky. Růstový model Číny je založen na přejímání zahraničních technologií, široké základně pracovních sil, extenzivních kapitálových investicích a vývozu zboží.
Čína patří mezi nejzadluženější země světa, celkový dluh se blíží 300 % HDP a model založený na kapitálových investicích s úvěrovým financováním je obtížně udržitelný, už jen kvůli tomu, že vám nutně klesá mezní výnos z takových investic. To je úzce spojeno s fungováním finančního systému v Číně, který usměrňuje toky úvěrů dominantně do státních firem investujících částečně z důvodu naplnění politických, nikoliv ekonomických cílů. Vliv „měkkých rozpočtových omezení“ na efektivitu takových investic asi není potřeba zmiňovat. Čína tím přichází o cenné zdroje, které by mohly být využity daleko produktivnějším způsobem.
Příliv zahraničních investic do Číny vyvrcholil v roce 2008, a i když neklesly nijak dramaticky, jejich podíl na HDP se významně snížil (nominální HDP od roku 2008 vzrostlo více než 3krát). Ve spojení s tím, že Čína do roku 2040 přijde o 40 milionů pracovníků, drakonickými zásahy Číny vůči soukromému sektoru a tím, že Čína je již relativně bohatou zemí, je další model založený na prvních třech faktorech zhola nemožný. Špatná zahraniční politika pak komplikuje Číně i možnosti v oblasti vývozu zboží, nicméně se dá očekávat, že vývoz bude hrát v růstu čínské ekonomiky i nadále významnou roli, jen se bude dál měnit jeho struktura ve prospěch vyspělejších výrobků.
Jak ale souvisí hospodářský růst s postavením Xi Jinpinga? Jednoduše: Číňané už nechtějí být chudí a legitimita režimu jedné strany je postavena na hospodářském úspěchu. Xi Jinpingova vize pro ekonomiku postavená na inovacích vypadá na papíře velice hezky, ale její naplnění nekoresponduje s faktickým stavem věcí: Čína postrádá vhodné institucionální prostředí k všeobecnému rozvoji vyspělých technologií (tzn. svobodný trh informací, jasně vymezená vlastnická práva, spontánní rozvoj, svobodné podmínky pro podnikání, atd.). Můžeme očekávat dílčí úspěchy, kterých ale bude dosaženo za neúměrně vysokou cenu, jak to ukazuje příklad průmyslové politiky v oblasti polovodičů.
Upevněním moci ve straně Xi Jinping paradoxně oslabil své vyhlídky na úspěch (z logiky věci, tedy vzhledem k tomu, že je řízení v Číně postaveno na kolektivním principu, tomu ani jinak být nemůže), když vytvořil asymetrii rizik, kterým je nyní vystaven. Nassim Taleb by řekl, že je fragilní. Možná je to i krocan: neočekávaná situace ho zasáhne razantněji, než kohokoliv jiného, přijde v krátké chvíli o všechno. Dokonce i drobnější chyby ho mohou přijít neúměrně draho. Xi Jinping má všechno, a proto také může o mnohem víc přijít než získat. Xi Jinping vytvořil ve straně nerovnováhu: strana má 90 milionů členů, ale moc je dnes soustředěna výlučně do rukou relativně úzké skupiny lidí kolem Xi Jinpinga, přitom ve straně je řada názorových proudů (Xi Jinping se navíc snaží co největší část agendy obstarávat sám a na nikoho jiného se nespoléhat, čímž se vystavuje vysokému riziku chyb, za které ponese odpovědnost). To je vysoce nebezpečná situace, protože koncentrace moci postavená na klientelismu je výsledkem spletitého vztahu vzájemně se podporujících vazeb. Xi „antikorupčními“ čistkami zásadním způsobem tuto síť vztahů mezi centrem a provinciemi zpřetrhal a nepochybně tak přišel o „loajalitu“ na nižších úrovních stranického aparátu a jeho postavení není tak silné, jak se může zdát.
Padne tedy Xi Jinping dříve než stihne zemřít? Vzhledem k dynamice událostí ve světě a nerovnováhám v čínském hospodářství a ve straně se mi to jeví jako pravděpodobné. Důležitou otázkou je, co přijde potom. To už záleží na řadě faktorů a situaci, za které se tak stane. Asi nejen já, jakožto investor v tamní zemi, bych si přál, aby se Čína minimálně v určité míře stala svobodnější. Bylo by to dobré pro Čínu i pro svět. Těžko si můžeme myslet, že by snad mohlo dojít ke změně režimu (přeci jen, příklady v podobě Jižní Koreje nebo Taiwanu jsou zcela jiné příběhy), ale reálně si dokážu představit nástup „osvícenějších“ lidí, kteří pochopí, že vytyčených cílů je možné dosáhnout, ovšem s úplně jinými nástroji, tzn. že Čína se může stát hegemonem, může být hospodářskou velmocí číslo jedna, ale rozhodně se to nestane, dokud zůstane u moci Xi Jinping či někdo, kdo má na věc stejný pohled jako on. Ale kdo ví, třeba Čína jednou bude demokratickou zemí.
